Vzhled a rozšíření: Bříza bělokorá vyrůstá jako statný strom, popř. i jako zakrslý stromek vysoko v horách nebo na severu v chladném podnebí. Kůra je v mládí a na větvičkách hnědá, posléze se mění v bílou, příčně se odlupující borku, která je neocenitelnou pomůckou při rozdělávání ohně v přírodě. Větve nižšího řádu a letorosty bývají často převislé (odtud název pendula). Pupeny špičaté, lesklé a lepkavé, odstávající. Listy trojúhelníkovité, zaoblené, okraje listů pilovité. Samčí jehnědy převislé, 4-7 mm dlouhé. Plody - drobné nažky jsou asi 2 mm velké a lehké (rozšiřují se větrem na velké vzdálenosti). Je to zdaleka nejhojnější druh břízy v Evropě. Důvod jejího dalekosáhlého rozšíření od jižní Evropy až na daleký sever, případně do odpovídajících výškových poloh alpských pohoří Evropy, spočívá v její nenáročnosti a odolnosti vůči nepříznivému klimatu. Pravděpodobně přitom hraje důležitou úlohu její nápadně bílá kůra, která odráží podstatnou část dopadajícího záření. To se zdá být, zejména na silně a vytrvale osluněných místech, velice účinný znak přizpůsobivosti. Bříza představuje nenáročný rychle rostoucí strom, dorůstající výšky až 25 m, který je často používán a vysazován při rekultivacích krajiny či osazování exhalacemi odlesněného území. Je to typický pionýrský druh, který je velmi aktivní při kolonizaci zpustlé kulturní krajiny (opuštěná pole, louky, ale především skrývky, výsypky apod.). V hospodářských lesích však bývá často vnímána jako plevelný strom. Její dřevo dobře hoří, kůra hoří i mokrá.

Vzhled a rozšíření: Habr (Carpinus L.) je rod stromů, vzácně keřů. Je to statný strom s mohutnou vysoce klenutou, leč někdy poněkud nepravidlenou korunou. Kmen je pokryt šedou hladkou kůrou, větve leskle hnědou. Listy jsou střídavé, podlouhle vejčité, na vrcholu krátce zašpičatělé, dvojitě ostře pilovité. Pupeny habru jsou drobné, štíhlé a rostou střídavě. Mají červenavě hnědou barvu, zatímco větvičky jsou tmavší, skoro černé. Nápadné je na pupenech také to, že působí ojíněným a jakoby vysušeným dojmem, jako by měly na povrchu tenké suché šupinky. Květy jsou jednopohlavné, v oddělených květenstvích. V samčích jehnědách jsou jednotlivé květy umístěny jednotlivě v úžlabí listenů, okvětí i listence u nich chybí, tyčinek obsahují 4-12. Samičí květy uspořádány také v jehnědách a mají šupinkovité okvětí a 2 nitkovité blizny. Plod je oříšek s křídlem, které vzniklo srůstem 3 listenců. Opylování i rozšiřování plodů se děje pomocí větru. Habr obecný (Carpinus betulus) zařazujeme do čeledi habrovitých, ve starší odborné literatuře nalezneme i jeho zařazení do čeledi lískovitých. Habry jsou domácí původní dřevinou, rostoucí nejen v celé Evropě, ale i ve střední Asii. Ve volné přírodě habry dorůstají výšky až 30 metrů, koruny pak dosahují průměru kolem 20 metrů. Pro živé ploty habry mají výšku od jednoho až do 4 metrů, v zámeckých parcích ale nalezneme i živé ploty ve výšce 6 metrů. Jeho původní areál zahrnuje Evropu, Kavkaz a Asii od Turecka po Írán.

Vzhled a rozšíření: Bříza bělokorá vyrůstá jako statný strom, popř. i jako zakrslý stromek vysoko v horách nebo na severu v chladném podnebí. Kůra je v mládí a na větvičkách hnědá, posléze se mění v bílou, příčně se odlupující borku, která je neocenitelnou pomůckou při rozdělávání ohně v přírodě. Větve nižšího řádu a letorosty bývají často převislé (odtud název pendula). Pupeny špičaté, lesklé a lepkavé, odstávající. Listy trojúhelníkovité, zaoblené, okraje listů pilovité. Samčí jehnědy převislé, 4-7 mm dlouhé. Plody - drobné nažky jsou asi 2 mm velké a lehké (rozšiřují se větrem na velké vzdálenosti). Je to zdaleka nejhojnější druh břízy v Evropě. Důvod jejího dalekosáhlého rozšíření od jižní Evropy až na daleký sever, případně do odpovídajících výškových poloh alpských pohoří Evropy, spočívá v její nenáročnosti a odolnosti vůči nepříznivému klimatu. Pravděpodobně přitom hraje důležitou úlohu její nápadně bílá kůra, která odráží podstatnou část dopadajícího záření. To se zdá být, zejména na silně a vytrvale osluněných místech, velice účinný znak přizpůsobivosti. Bříza představuje nenáročný rychle rostoucí strom, dorůstající výšky až 25 m, který je často používán a vysazován při rekultivacích krajiny či osazování exhalacemi odlesněného území. Je to typický pionýrský druh, který je velmi aktivní při kolonizaci zpustlé kulturní krajiny (opuštěná pole, louky, ale především skrývky, výsypky apod.). V hospodářských lesích však bývá často vnímána jako plevelný strom. Její dřevo dobře hoří, kůra hoří i mokrá.

Rozšíření a vzhled: Loubinec trojlaločný je popínavá dřevina. V českých podmínkách šplhá do výšky až 20 metrů. Listy jsou střídavé, opadavé, jednoduché, většinou trojlaločné, s pilovitým okrajem. Jen na mladých rostlinách nebo na dolních větvích mohou být trojčetné. Na podzim dochází před opadem k jejich výraznému zbarvení do oranžové až karmínové barvy. Pro šplhání a přichycování na podkladu vytváří víceramenné úponky, které jsou zakončené koncovými přísavnými destičkami. Květy jsou malé a zelené, ve vrcholících (které jsou na krátkých větévkách se 2 listy), kališních lístků je 5, korunní lístky jsou volné a je jich také 5. Tyčinek je 5. Semeník je dvoupouzdrý, srostlý se žláznatým terčem. V České republice kvete nejčastěji od června do července. Loubinec trojlaločný pochází z východní Asie, domácí je v Japonsku, Koreji a na Dálném východě. V České republice je nepůvodní, ale je často pěstován jako okrasná rostlina, která šplhá po zdech domů i po stromech. Vzácně zplaňuje do volné přírody nebo se zde vyskytuje jako pozůstatek staré kultury.